Ranní rutina

2. května 2018 v 8:10 | V. V. |  Životní styl
Přichází jaro, období, kdy ať vstávám v kolik chci, venku už je světlo. Každý rok se těším, jak se mi konečně bude zase dobře a snadno probouzet, a každý rok jsem zklamaná, že to tak snadno nefunguje. Letos jsem se ale rozhodla, že s tím zkusím dělat i něco jiného než si jen stěžovat, a tak jsem po vzoru youtuberů najela na ranní rutinu.
Původní plán byl, že metodou pokus omyl zkusím najít takový režim, který by mi vyhovoval, a abych si za týden ještě pamatovala, jak první nástřel příšerně selhal, budu si každý den zapisovat, jak to ráno skutečně vypadalo, respektive kde jsem se odchýlila od plánu. Po pár dnech se na poznámky podívám, zhodnotím, co funguje a co bych měla změnit, co mi chybí a co přebývá, a zkusím to celé znovu a lépe. Čekala jsem, že největší problém bude časové rozložení, protože upřímně netuším, jak dlouho se například sprchuji a jsem si docela jistá, že je to pokaždé jinak. Tak jsem usoudila, že je lepší dát si na všechno spíš větší rezervu, abych potom nepanikařila a nebyla znechucená, že se hned po ránu honím sem a tam jak kuře bez hlavy.
No, k mému překvapení se ukázalo, že už první pokus byl extrémně úspěšný.
Začala jsem tím, že jsem si sepsala, co chci ráno udělat a kolik na to přibližně potřebuji času. Potom jsem to všechno seřadila za sebe tak, aby jednotlivé kroky dávaly smysl, a všemu jsem přiřadila konkrétní čas. A protože nikomu se nechce při čištění zubů kontrolovat hodinky, nastavila jsem si budík na každý významný čas. Navíc jsem si na každý ten budík napsala, co mám jít dělat, když zazvoní, abych neustále někde nelovila svoje poznámky a neztrácela drahocenné minuty listováním v sešitě. A světe div se, funguje to. Teď už samotný ranní "program":
6:00 zvoní první budík
6:15 vylézám z postele (mám tak čtvrt hodiny na to se skutečně probudit, nebo dospat, nebo si číst na mobilu)
6:15-6:30 koupelna (čištění zubů a jiné neodkladné záležitosti)
6:30-6:45 jóga (většinou si dám dvě kolečka pozdravu slunci a potom si zarelaxuji v pozici mrtvoly - je to super způsob, jak se uvolnit a pokračovat dál už skutečně vzhůru a protažená)
6:45-6:55 odpočinek (protože pro některé z nás je i jóga náročná, suďte mě! :) )
6:55-7:10 sprcha (zjistila jsem, že mýt se večer nemá smysl, protože se v 90% případů v noci potím a ráno si přijdu zase nechutná a špinavá)
7:10-7:20 obléct se a učesat (většinou je to výrazně víc času, než skutečně využiji, ale to nevadí, protože můžu třeba ustlat, uklidit si nějaký ten bordel ze stolu a podobně)
7:20 snídaně
Dál už mám volno, můžu sedět u počítače nebo ještě něco dělat po bytě. Zjistila jsem, že když se tohohle programu vážně držím, jsem nastartovaná a mám dobrý pocit, že už jsem toho spoustu stihla. Samozřejmě se mi stalo, že jsem šla spát v jednu ráno a potom se na všechno vykašlala, sotva se upravila a běžela, protože už jsem měla zpoždění. Nejde o to dokonale a za každých okolností se svého plánu držet, ale snažit se, když mám pocit, že mi k něčemu je. A to mám, takže se ještě jako bonus snažím ulehčit si vstávání tím, že chodím spát v nějakou příčetnou hodinu (třeba jedenáct večer, protože jsem zjistila, že sedm hodin je tak akorát, abych po prvním zazvonění budíku nechtěla posnídat něčí mozek, nejlépe svůj vlastní).
A to je k dnešnímu článku všechno. Doufám, že jste se vyspali do růžova a jste připravení zahájit nový den s úsměvem na rtech.
Vaše
V. V.
 

Do hlubin přátelství

24. ledna 2018 v 20:43 | V. V. |  Myšlenky
Jsou okamžiky, kdy se zarazím nad tím, jak zvláštně některá má přátelství fungují. Nevidíme se několik měsíců, možná i rok, a stejně si svěříme první poslední? Celý semestr se nebavíme, ale jakmile začne zkouškové, voláme si minimálně hodinu denně? No, asi proč ne. Protože to, na čem nakonec záleží, není čas jako takový, ale některé konkrétní momenty.

Tak například dneska. Učím se na zkoušku, kamarádka taky. Já už jednou pohořela, ona ne. Průběžně si voláme a radíme, komentujeme, že přednášející je spousta nehezkých až vulgárních slov,... A najednou mám moment prozření, v podstatě na mentální úrovni pochodu 2+2=4. Nutně se potřebuju pochlubit, napíšu jí. A tady se lidi dělí na přátele a známé. Kamarádi vám neřeknou, že to je přece úplně jasné, ale že jste chytří. Sice přidají nějakého toho smajlíka, takže váháte, jestli si dělají legraci, ale stejně - řekli, že jste chytří!!! Každý chce přece něco takového slyšet, a navíc mu to ještě zlepší náladu, už tak povznesenou převratným objevem sčítání jednociferných čísel!

Nebo třeba společné trávení času učením. Jiná kamarádka, o rok níž na stejném oboru. Pravidelně se potkáváme, abychom se spolu učily. Každá si jede své, v podstatě se u toho spolu vůbec nebavíme, ale ve finále je to tak nějak stejné, jako kdybychom spolu sledovaly seriály, nebo celou tu dobu proklábosily. Sem tam si ještě navíc poradíme s učivem a jsme si mentální oporou tváří v tvář některým vysloveně nepříjemným učitelům, na které svorně nadáváme, bonus!

A pak je tu ten další případ. Nepotkáme se, jak je rok dlouhý, nenapíšeme si, ale běda tomu, kdo by o ní řekl křivé slovo! Mohl by rázem zjistit, že mu na noze přistála hromada knih,ani neví za co. Že nemohl vědět, že se známe? Jeho boj!

Samozřejmě, ne všechna přátelství jsou, řekněme, "na dálku". V davu lidí poznáte, koho mám ráda, podle toho, do koho se neustále navážím, rýpu do něj a posmívám se mu. Případně vykřikuju, že ho nesnáším, to já totiž taky moc ráda. A on se tomu jenom směje, protože to je můj způsob projevování přízně. A takový můj běžný kamarád tohle moc dobře ví a smířil se s tím.

Takže, když si to tak zpětně pročítám, praví přátelé se poznají jednoduše. Nezáleží vůbec, ale vůbec na ničem, a stále si rozumíte, chápete se a když to jde, vyhledáváte třeba společnost jeden druhého. Ignorujete čas a prostor a prostě se bavíte.

S melancholickým povzdechem se s vámi loučím a prosím, nevysmějte se mi moc. Trochu patosu mi snad jednou odpustíte.

Vaše

V. V.

Svědomí

17. ledna 2018 v 11:23 | V. V. |  Myšlenky
Obecně vzato, svědomí je dobrá věc. Brání nám napáchat spoustu zla, protože upřímně, komu by se chtělo po zbytek svého nuzného života poslouchat ten otravný vnitřní hlásek, který říká: "Jak jsi jen mohl/a? Ty přece VÍŠ, že to bylo zlé a ohavné a špatné a..." a tak dále. Jenže upřímně? Občas je lepší to svědomí pohřbít na chvíli někde hodně hluboko pod zemí, nejlépe po pár dobře mířených ranách baseballovou pálkou.

Jak to jako myslím? To je prosté!

Představte si následující situaci. Za tři dny máte jít na zkoušku z toho nejvíc nejnáročnějšího předmětu, a samozřejmě byste se měli učit, že? Ale zároveň víte, že se začínáte po celém tom semestru pomalu ale jistě hroutit, a pokud si nedáte den volna, nezvládnete to. A teď babo raď. Pokud si dáte den volna, hezky si odpočinete, ideálně zrelaxujete se seriálem, dobrým jídlem a příjemnou společností, riskujete, že od té zkoušky vyletíte. A tady přijde na řadu svědomí, které vám začne předhazovat ty hodiny navíc, které jste trávili péčí o sebe místo zaboření po uši v učení.

Ale teď vezmeme opačnou situaci. Ten jeden volný den si nevezmete, učíte se poctivě do poslední chvíle, a když přijde čas odprezentovat, co umíte, sesypete se. A zase je tu svědomí, aby vás začalo peskovat, že jste si měli odpočinout, protože jste přece MUSELI vědět, že to takhle dopadne. Ehm, cože? Ale o odstavec výše se přece psalo...

No, nevadí. Tak ještě z jiného úhlu. Volno si nevezmete, nebo klidně vezmete, a zkoušku jste zvládli. Ale někdo, s kým se dobře znáte a jste blízcí přátelé, pohoří. A zase musíte sami od sebe poslouchat ty věčné stížnosti, že je nefér, že jste to i přes odpočinek zvládli, a on ne. Nebo že když jste měli ten čas navíc, mohli jste mu přece pomoct, no ne?! A jsme zase u toho.

Ano, je pravděpodobné, že k ničemu z toho nedojde. Nebo jste třeba ten typ člověka, který s tímhle problém nemá. Já tím ale rozhodně trpím, takže si hezky sedněte a zkoumejte, jak se třeba cítí ostatní, konec konců, nemáte tím co ztratit. ;)

Pro ty, kdo jsou na tom jako já a v těch pár nastíněných scénářích se poznávají, existuje jediná pomoc. Ne, nemyslím tím modlit se, že vy i vaši přátelé budete úspěšní. Stačí se naučit, že občas je potřeba svědomí umlčet. Občas je přecitlivělé, občas si vymýšlí hlouposti, a většinou nás až zbytečně moc šikanuje. Není to lehké, ale to jsou přesně ty chvíle, kdy mu musíme přelepit pusu lepící páskou a dát si špunty do uší. Ano, třeba jsme udělali chybu. Ano, třeba jsme pro úspěch mohli udělat víc. Ale jaký má smysl bít kvůli tomu hlavou o zeď? Změní se tím něco k lepšímu? Přehodnotí pak vyučující naše výsledky? Obávám se, že ne.

A tak se řídím jednoduchou životní radou. Můžeš s tím něco udělat? Pak není důvod se stresovat. Nemůžeš s tím nic dělat? Tak proč se stresovat, když to stejně nic nezmění? Tuším, že zhruba takhle nějak to říkal Dalai Lama. A já osobně pokračuji ještě o krok dál. Podle mě totiž nemá cenu litovat rozhodnutí, která už padla. Nezměníme je, budoucnost to nezlepší, jen tím dokazujeme, že nejsme schopni postavit se následkům čelem a říct: "Ano, takhle jsem se tehdy rozhodla a ano, bylo to špatně." V podstatě se snažím říct, že svá rozhodnutí bychom měli přijímat, i když jsou špatná. Litovat nepomůže, identifikovat chybu a poučit se z ní ano.

Můžete nesouhlasit, může se vám můj názor nelíbit. Máte na to právo. Jen se mi ho nesnažte vyvracet bez použití argumentů, protože jsem paličatá až běda a nepomůže to, slibuju. Ale pokud máte nějaké zajímavé dodatky nebo myšlenky, ráda si je přečtu.

Uvidíme se v komentářích

V. V.
 


Dospělost v kostce

12. ledna 2018 v 18:46 | V. V. |  Obecné
Jednou za čas, přibližně každé zkouškové, se zastavím a ptám se sama sebe: "Neměla bych už být dost dospělá na to, abych nestresovala z každé písemky? Ne, vážně, kolik mi je, patnáct?!" Následuje kolečko sebevýčitek za každou kostičku čokolády, které jsem v jedenáct večer neodolala při sledování ne zrovna intelektuálních seriálů, chvíle dětinského trucování, a sebevědomí si začíná balit kufry. Ale při každém opakování tohohle stavu narážím na další a další věci, které mě drží nad vodou, a díky kterým si můžu říct: "Už jsem velká holka, tohle zvládnu!"

Pokud máte občas pocit, že už je vážně na čase dospět, tady je pár věcí, díky kterým si aspoň většinou přijdu dospělá já.

1) Když si učešu vlasy a vyčistím zuby. Je jedno v kolik hodin, jestli v deset ráno, nebo večer. Jde o to, že vás nikdo nenutil, a vy jste to stejně dokázali. Úspěch!

2) Když si dám hrnek kafe nebo oblíbeného čaje. Protože kafe je dospělé, a čaj je ke všemu ještě zdravý, nebo ne? O:-)

3) Když se v záchvatu aktivity zvednu a uklidím. Nemusí to být žádný hloubkový úklid, stačí, když seberete ze země oblečení a přemístíte špinavé nádobí někam jinam, nejlépe do myčky. Najednou totiž všechno vypadá tak nějak... víc organizovaně a profesionálně a dospěle.

4) Když dělám věci, na které ostatní kašlou. Třeba vyndavání myčky, mytí konvice na kafe,... Teoreticky by se to dalo zařadit pod úklid, ale hej, v téhle domácnosti se pohybuje několik dalších dospělých, kteří ty věci používají, a stejně jsem to občas já, kdo vstane a jde zajistit, že máme z čeho pít. Nikdo vám za to nepoděkuje, ale vy víte, že jste hrdinou dne.

5) Když si uvařím, nebo upeču. To se neděje často, ale jednak je super napéct téměř bez práce sušenky a sledovat, jak se na vás najednou lidé dívají s vděkem čerstvě nakrmených hladovců, druhak u plotny vypadáte zaměstnaně a aktivně. Plus máte co jís, případně mlsat, bonus!

6) Když se donutím k učení nebo práci ve chvíli, kdy bych nejraději zalezla a spala. K tomu ani není co dodat, snad jen, že je to bitva, která probíhá každý den. Ne vždy vyhrávám. Jsem tak slabá a v posteli je tak teplo...

7) Když říkám: "Já se na to za chvíli podívám," ale myslím si něco ve smyslu: "Ty si taky trhni nohou, blběno..." Sebeovládání je náročná disciplína, ale ten pocit sebeúcty a sebeobdivu, který vyvolává, je osvěžující. Je jedno, že až se dotyčná otočí, vypláznete na ni jazyk. V tu chvíli dosahujete morálních výšin, o kterých si ona může nechat zdát.

To je zatím všechno, co mě takhle z patra napadá. Pokud budete mít zájem, můžu se zamyslet nad dalšími podobnými seznamy, případně dodat pár bodů k tomuhle výčtu. Rozhodně přeji hodně štěstí v krutém světě dospělých, ať už tam jste, nebo vás to teprve čeká. Dá se to přežít, slibuju ;)

S přáním všeho dobrého

V. V.

Co je dost a co je málo?

7. ledna 2018 v 18:11 | V. V. |  Myšlenky
Znáte to. Běžná neděle, místo té hromady učení a práce se raději věnujete facebooku a jiným stránkám. A najednou už nemáte co zajímavého číst, tak se vydáte do hlubin sledovaných stránek. A protože nemáte zrovna chuť na poezii a navíc tušíte, že i tiché čtení tohohle kousku vám prorazí ušní bubínky (ne snad proto, že by byl tak špatný, jen většina lidí z nějakého důvodu ignoruje rytmus), ponoříte se do komentářů toho nejneškodněji vypadajícího příspěvku.

Někdo, ve skupině pro spisovatele, upozorní na gramatickou chybu. Zcela neutrálně, jen napíše správnou verzi.

A strhne se peklo.

"Dejte mu pokoj, chudák jen chtěl sdílet své nadšení z XY!"

"Tady už člověk fakt nemůže nic sdílet, co?"

"Si myslíte, že jsme míň autoři než vy, jenom kvůli YZ?"

Když přestanu skučet a plakat, vyrazím sem a chci se vás zeptat - co je tedy přes čáru?
Většina lidí vám řekne, že chtějí znát váš názor, ale jakmile vyjádříte něco trochu negativního, sesypou se na vás všichni okolo, že jste rýpalové a vůbec to nechápete a máte se stydět a... Cože? Co se právě stalo?

Možná jsem jenom divná, ale já bych byla nadšená, kdyby mě někdo naprosto neutrálně upozornil na chybu. Jasně, nemusí mi u toho nabídnout, že mi dohodí práci v McDonaldu, protože na víc zjevně nemám (čímž NECHCI urazit lidi z McDonaldu). Ale taky mi nemusí říkat, jak je to v pořádku a nemám si to vůbec brát, protože každý někdy dělá chyby a to i výrazně horší. Prostě suchá, citově nezabarvená kritika je za mě OK, ale zjevně je to divné?

A tak se chci zeptat vás. Když vidíte ve skupině spisovatelů (více či méně teoretická situace, vím) hrubku. Opravit, či neopravit? Protože to je oč tu běží.

Zatím na viděnou

V. V.

Novoroční předsevzetí

2. ledna 2018 v 18:43 | V. V. |  Obecné
Všimli jste si taky, jak každý rok začíná v některých ohledech naprosto stejně?

Někdy deset minut po půlnocí, tey 00:10 1.1.XXXX vás začnou hrozně otravovat ohňostroje, které nevidíte, protože je vám zima a šli jste se schovat dovnitř. A teď nemůžete ani kvůli tomu kraválu konečně usnout, i když jste byli sotva schopni vydržet do přípitku. A když už zmlknou petardy a jiná pyrotechnika, přestanou houkat sanitky a hasiči, začne vám zvonit jedna nová zpráva za druhou, jak vám všichni ti lidé, které jste už minimálně rok neviděli, začnou přát šťastný Nový rok. Jako by vám tím velkým písmenem ve slově nový chtěli naznačit, že od druhého už nemáte nárok na štěstí. Nikdy!

Ale nejhorší, nejhorší jsou předsevzetí. Okolo Vánoc začnete plánovat, že zhubnete do plavek, budete míň pít (alkohol) a víc pít (vodu), začnete cvičit (nesouvisí s hubnutím, hubnout samozřejmě budete dietou z doma vařeného kvalitního a vyváženého jídla, duh), každý den věnujete chvíli meditaci, budete se víc usmívat,... Na Nový rok usoudíte, že dieta a cvičení dohromady zní jako zbytečná práce a i jinak trochu svá předsevzetí seškrtáte, aby vám zbylo něco na další rok. V půlce ledna tvrdíte, že jste si žádná předsevzetí nedali, až na jedno, které se vám nějakým zázrakem daří dodržovat, i když se ani trochu nesnažíte (možná méně pijete, protože jste permanentně nastydlí a doktor říkal, že paralen a alkohol k sobě nejdou). A v březnu už se můžete chlubit tím, že se vyhýbáte té společenské normě snažit se svůj život skokem měnit s přelomem kalendáře a preferujete pozvolné, nenápadné změny - třeba to, jak měníte půlku šatníku za o číslo větší oblečení, aniž by si kdokoliv všiml.

Ne, vážně. Já doufám, že tam někde venku pobíhá ten jeden člověk, který splní, co si slíbí, ale věřte mi, že já to nejsem. Vlastně jsem ten typ, který už si sedmého nepamatuje, co že si to chtěl zapsat, že chce změnit. A tak jsem letos, jako správný marný snílek, vzala tužku a papír a svoje předsevzetí si sepsala, abych mohla být za rok smutná, co všechno jsem nedokázala. A rovnou si to sepíšu i na blog, aby se mi mohli smát i ostatní. Naštěstí jsem na sebe hodná, a tak jsem si dala lehké cíle. Jako třeba mít lahev na pití. Protože proč si vytesat do kamene, že chci dodržovat pitný režim, když nejsem schopná ani jít a pořídit si něco, z čeho bych mohla delší dobu pít, aniž bych měla pocit, že to pomalu plesniví a připravuje se to zabít mě, jakmile se otočím zády?

No, zjednodušeně řečeno, rozhodla jsem se sepsat si pár jednoduchých bodů, které jsou pro mě v současné době realistické, a tak si postupně, rok za rokem a krok za krokem, vybudovat víru v to, že třeba jednou budu mít vůli a motivaci i na něco většího. Tady uvádím pár příkladů:

Co se zdraví týče
- budu chodit ve škole na tělocvik (který je stejně povinný, výhra!), a občas si zacvičím i doma (nespecifikováno, jak často a na jak dlouho)
- pořídím si lahev na pití a celý rok se budu starat o to, že mám lahev na pití (abych se nemohla vymlouvat, že si tu vodu nemám do čeho natočit)
- aspoň jednou do měsíce si uvařím (ideálně ne špagety s kečupem, v nouzi nejvyšší aspoň se sýrem, jinak se to nepočítá)

Co se zábavy týče
- budu číst aspoň jednu knihu měsíčně (pravděpodobně si uznám i nekvalitní fanfikce v hlubinách wottpadu)
- pořídím si exterňák na filmy (což plánuju už pět let, jen tak mimochodem)
...

No a samozřejmě jsem si dala předsevzetí i ohledně tohohle blogu, co jiného :)

Abych byla realista a nezklamala vás moc, zavazuju se ke dvanácti článkům (minimálně) za rok 2018. Protože i tak to bude možná potřeba dohnat těsně před štědrovečerní večeří, jak se tak znám. Ale to půjde. Když bude nejhůř, můžu nasat recenze na těch skvělých několik knih a fimů, které na mě tenhle rok čekají, no ne?

Slibuju, že jestli budu muset dodržet jen jedno svoje předsevzetí, bude to tohle.

S přáním, ať vám to vychází lépe, než mně,

Vaše

V. V.

Dovolená

5. listopadu 2017 v 8:41 | V.V. |  Obecné
Minulý víkend (protože víkend začíná ve čtvrtek ráno a končí v neděli) jsem trávila na dovolené v Londýně. Bylo to skvělé, nádherné, ani na nás nekáplo a tak jsem se musela smát, když nám přátelé psali, že tady, v České Republice, zatím řádí orkán. Dobře, ve skutečnosti jsem se nesmála, protože jsme všichni tiše přemýšleli, jestli ještě máme střechu, ale chápete, co tím myslím. Nicméně pointa je, že jsem si dovolenou užila, a teď se chci podělit o to, kudy všude jsme prošli, projeli, co jsme viděli a případně co mě zaujalo.
Čtvrtek zabila cesta. Poprvé jsem letěla, a byl to zajímavý zážitek, ale vlastně nic zázračného. Možná je to částečně i tím, že v dopravních prostředcích prostě jako mávnutím kouzelného proutku usínám, takže jsem si užila vzlétnutí a potom až přistání. Porovnání Prahy a anglického venkova za vzduchu vyhrává na celé čáře Anglie, ale chápu, že stromy vs. paneláky není fér soutěž. Nicméně runway v Čechách je objektivně výrazně horší, taková mladší sestra D1, kde cítíte každou spáru mezi jednotlivými betonovými deskami.
Přiletíte do Anglie, na Stansted airport, vláčkem (nebo možná spíš lanovkou?) dojedete do hlavní haly, koupíte si lístek na Stansted express a hodinu jedete do Londýna, kde po koupi Oystercard (taková Lítačka) pokračujete další hodinu metrem. A fascinuje vás, že vagony nejsou oddělené, ale celá souprava je průchozí. A na některých stanicích vám z reproduktoru milá paní oznámí, že v této stanici se neotevírají první dveře, protože nástupiště je krátké, tak ať použijete jiné. To mi přijde jako elegantní řešení problému. Navíc přiznávám, že jsem ocenila, že při přestupu nemusíte pobíhat kolem a hledat schody dolů a správnou cestu zamotanými chodbami (zdravím Můstek, kde se pokaždé ztrácím a váhám, kudy dál), ale prostě zůstanete na tom samém nástupišti a čekáte, až pojede metro jiné linky, než kterým jste přijeli. Alespoň na stanicích, kudy jsme jezdili my.
Hotel podle některých nebyl nic moc, ale mně přišel útulný a čistý, a to mi ke štěstí upřímně řečeno stačí. A věřte mi, moje představa čisté koupelny je poměrně často neuspokojena.
Na pátek jsme měli naplánovanou poměrně dlouhou trasu s tím, že až nás to přestane bavit, sedneme na metro a vrátíme se na hotel a další den prohlédneme zbytek. A tak se stalo. Z Earl's Court (což je mimochodem v britské výslovnosti naprosto neidentifikovatelné pro nás cizince) jsme kolem muzeí zamířili do Hydeparku. Ten jsme prošli po úhlopříčce a cestou obdivovali veverky, s nadšenými výkřiky "Hele, veverek!" z mé strany. Ano, není to veverek, ale veverka. Ano, jsem infantilní. Suďte mě.
Jen tak mimochodem, veverky z Londýna jsou ta nejoprsklejší zvířata, která jsem kdy viděla. Když jdete se zatnutou pěstí, dokonce neváhají vběhnout vám do cesty, a nedají pokoj, dokud nezjistí, že nemáte žádnou dobrotu, se kterou byste se v jejich zájmu rozloučili. A když nemáte dobrotu, nesmíte fotit. Utečou někam, kde se schovají, a máte smůlu. Ale jakmile "zaplatíte", pózují jako topmodelky na módním mole, a to nejen na zemi, ale i ve větvích stromů. Jediný, kdo jim v oblasti obluzování turistů konkuruje, jsou holubi, ale ti nemají moc šanci, protože nikdo nemá holuby rád.
Ale zpátky k cestě. Hydepark jsme opustili u Speaker's corner, který byl jen tak mimochodem úplně prázdný, pravděpodobně proto, že jsme tam byli v pracovní den. Pokračovali jsme přes Oxford street, kde jsme zapadli do, na naše poměry extrémně levného, Primarku. Potom jsme o dva bloky dál našli zajímavě vypadající hospodu, a usoudili, že je čas na oběd. Fish and chips tímto prohlašuji za naprosto úchvatné jídlo, a to prosím pěkně nesnáším ryby. A kdyby náhodou někoho zajímalo, z čeho to bylo, my jsme měli tresku. A zjistili, že wikipedie nemá do češtiny přeložený článek o ní, takže pokud si vygooglíte "cod" a budete doufat, že přepnutím jazyka na wiki zjistíte, co že to je, máte smůlu.
Naše cesta po řádném nacpání se pokračovala přes Picadilly circus, kde není co vidět, krom Nelsona stojícího o kousek dál na Trafalgar square, ale o kus dál na Covent garden je to jiné. Vřele doporučuji se tam podívat, je to nádherné místo a ideální na nákup suvenýrů. Dokonce tu pravděpodobně narazíte na alespoň jednoho vystupujícího umělce.
Tady už nás začínaly bolet nohy, a tak jsme naskočili na double decker a k St. Pauls cathedral dojeli. Strefili jsme se zrovna do začátku chorálu, tak jsme se pár minut zdrželi, a potom už jsme zamířili zpátky na hotel (respektive do hospody na něco k pití a potom na pokoj). Na první den příjemně nabité, ale jsem ráda, že jsme si to zkrátili. I tak se nám další den nechtělo z postele.
Sobota začala "full english", tedy klasickou anglickou snídaní, jak ji známe z televize a knih a jak jsme ji chtěli všichni zkusit. Klobásky, pečené fazole, slanina, vejce,... prostě nádhera. Bylo toho strašně moc, ale kdo dokáže nechat na talíři nebohou grilovanou houbu? A co to rajče, a ten toast, a... Ve zkratce, hrozně jsme se přejedli a byli spokojení.
Dojeli jsme k Toweru, uviděli frontu, lekli se a šli se raději porozhlédnout kolem. Prošli jsme obchod se suvenýry, nic si nekoupili, protože nebrali moji kartu a nakonec, než jsem stihla zneužít svůj doprovod, jsem usoudila, že to samé mají ve všech jiných obchodech také a nemá cenu se stresovat. Z pobřeží jsme se podívali na Tower bridge, který stále vypadá nádherně, a znovu metrem jsme zamířili na stanici Embankment. Zbytek dne jsme trávili procházkou podél Temže a zkoumání toho, co se v okolí řeky nachází. Westminster Abby jsme těsně nestihli, ale zato jsme zjistili, co je to ten Temple (něco jako u nás právnická komora). Uchození k smrti jsme znovu zapadli na večer do hospůdky na pivo a cider.
V neděli jsme bohužel museli chodit s kufry, ale nenechali jsme se odradit. Přes Holland park, kde mají krásnou holandskou zahradu, kterou doporučuji spíš v létě nebo na jaře, jsme dobrouzdali až na ulici, kde sídlí ambasády. A málem se propadli hanbou, když jsme zjistili, že nejen, že česká a slovenská ambasáda na úplném konci ulice jsou mezi těmi pseudo-antickými stavbami se svým funkcionalismem skutečně a úchvatně odporné, ale ta česká ve skutečnosti ani není ve stejné ulici - vchod je za rohem. Smutný pohled, věřte mi. Zvláště, když jsme před tím viděli ambasádu Ruska, Francie, Nepálu...
Poslední, co jsme viděli před cestou na letiště a zpátky do naší republiky, byla Portobello road ve čtvrti Notting Hill. Plná pouličních krámků, které prodávají vše od koblih po pravé (!) kožichy a knihy. Nádhera, ale strašně moc lidí, takže pokud nemáte rádi davy, ušetřete si stres.
A potom už jen let domů, na kterém bylo asi nejzajímavější, když jsme před přistáním zjistili, že v mracích kolem nás se blýská... a fakt, že narozdíl od Londýna, v Praze lilo jako z konve.
To by snad měly být všechny zážitky z mojí anglické dovolené. Nutno dodat, že to na ostrovech miluju a doufám, že to zdaleka nebyla poslední příležitost podívat se tam. Máte jiné zkušenosti? Sem s nimi, ráda si je přečtu a poučím se. Zatím užívejte života a záviďte ;)

V. V.

Umění sedět

25. října 2017 v 20:48 | V.V. |  Myšlenky
Nikdy bych nevěřila, jak těžké to může být. Sedět na zadku, nezvedat se a něco dělat. Například se učit, nebo sledovat seriál, nebo psát. Každá z těch činností by nás měla zaujmout a zaneprázdnit natolik, že nebudeme mít čas na nic jiného. Proč bychom měli proboha vstávat, přecházet sem a tam po místnosti, a zase se vracet k obrazovce nebo zápisníku? Nedává to smysl - nesouvisí to s tím, na co se tolik soustředíme. A stejně to dělám.

Občas už si přijdu vážně divně, když musím zastavit seriál každých pět minut, protože nutně potřebuju udělat alespoň pár kroků po místnosti. Nemusím ani nikam mířit, nebo si jít pro něco. Občas dojdu do kuchyně, otevřu všechny skříňky a lednici, a zase se vrátím do pokoje k počítači. Nevím, proč to dělám. Není to z hladu ani z nudy. Že bych se potřebovala protáhnout? Je to rozhodně jedna z možností. Další na seznamu je, že se mi při chůzi lépe přemýšlí. Určitě se dá někde dohledat, jestli je to možné, tuším, že to má souviset s lepším prokrvením mozku, ale není trochu kontraproduktivní přetrhnout sám sobě niť?

Pravděpodobně závisí na situaci. Když si to teď v hlavě procházím, od seriálů vstávám, když jsou akční a napínavé. Že bych protahovala napětí? Občas potřebuju jít za někým a podělit se s ním, co skvělého se zrovna na obrazovce děje, to by smysl dávalo. Třeba jsem jenom tak ponořená do děje, že mi nedojde, že kolem nikdo není, a tedy nemá cenu vstávat? U učení, hlavně jazyků, mi chůze dodává rytmus. Když si látku polohlasně odříkávám, hezky u toho luskám prsty nebo jen mávám rukou do rytmu, působí to víc strukturovaně než pár suchých vět v sešitě?

Největší problém je to pro mě ale při psaní. Tam je potřeba skutečně se donutit nevstávat, protože jakmile mě opustí počáteční "kreativní hybnost", můžu to zabalit rovnou. Změní se nálada, už se nedokážu chytit a navázat tam, kde jsem přestala. Delší texty tak téměř nepřipadají v úvahu. A vrátit se po pěti minutách, přečíst si po sobě prvních pár řádků a jít je přepsat, protože už se mi nezdají zdaleka tak dobré? Otrava a zbytečná práce, protože ta čtvrt hodiny budeme celý proces opakovat.

A tak si říkám, že na konci každého článku a každé stránky, kterou přečtu, napíšu nebo opravím, bych se měla odměnit. Ne za to, co jsem stvořila, ale za to, že jsem u toho vydržela. Třeba se v tom časem zlepším a nebudu si připadat jako hyperaktivní králíček na speedu, který nikdy nic nedodělá.

Netvařte se tak, určiě to taky znáte... ne?

V.V.

Znáte NaNoWriMo?

22. října 2017 v 18:58 | V. V. |  Psaní
Pokud je odpověď na otázku v názvu tohohle článku ano, potom je vše jak má být a doufám, že vám vaše kreativní cíle vyjdou. Pokud odpovídáte ne, ale stále máte zájem článek číst, vemte si k ruce papír, tužku, a dělejte si poznámky Tohle bude na dlouho.

Vlastně už ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale bylo nebylo, v roce 2015, jsem o tom slyšela poprvé. National Novel Writing Month, volně přeloženo jako Mezinárodní Měsíc Psaní Románů. Jedná se o literární projekt koordinovaný přes internet, který v podstatě spočívá v tom, že se účastníci z celého světa v listopadu seberou a zkusí napsat román o 50 000 slovech. Je přísně zakázáno editovat jakkoliv svou práci, pokud jste ještě nedosáhli svého cíle, a i potom je vřele doporučováno počkat s úpavami textu pár měsíců, než se vše v klidu uleží a vy si trochu oddechnete a naberete nové síly. Protože napsat zhruba 1600 slov za den skutečně není procházka růžovým sadem, věřte mi.

Projekt má vlastní web a vlastně i stejně pojmenovanou neziskovou organizaci se sídlem, tuším, v Americe. Pokud se rozhodnete zaregistrovat, pokusí se vám co nejvíce vaši cestu za prvním náčrtem románu usnadnit, a to jak pravidelnými e-maily se zajímavým obsahem (od blogů o literatuře přes povzbudivé články úspěšných autorů po youtube videa o problémech se psaním během NaNoWriMa), tak možností si spoustu věcí dělat podle svého. Nikdo nikdy nebude kontrolovat, jestli skutečně dodržujete velmi stručná pravidla, nikdy se nestane, že by vás nědo cizí osočil z podvádění a chtěl po vás vrátit tričko výherce nebo jiné "značkové" zboží, které si můžete zakoupit a NaNoWriMo tak podpořit. Všichni totiž vědí, že z podvádění nic nemáte.

Není to soutěž. Samozřejmě že jedinci, kterým by to tak vyhovovalo více, se najdou, ale pro ty není problém na fóru založit vlastní vlákno a soutěžit mezi sebou a nerušit tím ostatní, pro které jde jen o nástroj k motivaci. Nikdo vás nenutí přispívat, ovšem pokud se rozhodnete tak učinit, čeká vás (v případě, že to tak chcete) jak reklamní zboží, tak zmínka na seznamu dárců. A samozřejmě stylová svatozář na vašem profilovém obrázku, aby všichni věděli, že jste anděl.

Přiznávám, že jsem nestudovala podrobnosti, ale vím, že se NaNoWriMo podílí, nebo dokonce vede, programy podporující mladé a začínající spisovatele, ale co je důležitější, snaží se spojovat psaveckou komunitu, a tak se můžete seznámit jejich prostřednictvím s dalšími účastníky ve vašem (bližším či širším) okolí. V Čechách a na Slovensku je aktuálně zaregistrováno 1663 lidí, z toho zhruba 83 přihlášených k aktuálnímu ročníku.

webové stránky NaNoWriMa vám dávají volně k dispozici grafy a statistiky vašeho pokroku v rámci měsíce, přepočítávají, kolik slov denně jste průměrně napsali a musíte napsat, abyste román dokončili skutečně do konce listopadu, nebo třeba datum, kdy se dopíšete ke zdárnému konci současným tempem. Nabízí podporu komunity, rady a tipy ostřílených autorů, z nichž někteří skutečně prorazili díky úsilí, které psaní věnovali právě díky tomuto projektu a dává vám možnost konečně se dokopat a napsat něco, co možná nebude hned od začátku převratně dobré, ale bude to hotové.

Dále už snad jen přikládám odkaz na jejich web (https://nanowrimo.org/) a doufám, že se tam potkáme (i kdyby jen virtuálně).

Psaní zdar a užívejte konec října.

V.V.

"Osobní" vzkaz

22. října 2017 v 17:17 | V.V. |  Obecné
Tohle je vzkaz mému soukromí, mé lenosti a mému starému blogu.

Víte, mám vás ráda, ale prostě už toho mám dost.

Blog jsem, jako asi spousta lidí, začala psát už několikrát. A to z různých důvodů a pod různými "orginálními" jmény. Nikdy jako deníček, to by mě nebavilo a bylo by mi to nepříjemné. Párkrát jako platformu pro zveřejňování recenzí, jednou jako místo, kde můžu sdílet své zájmy a myšlenky, a tentokrát, snad už naposledy, abych se donutila občas psát, ale hlavně, abych si zvykla, že za mnou vždycky zůstane stopa, která se mi nebude tak docela líbit. Častým důvodem k tomu, abych svůj blog opustila, totiž bylo, že kdykoliv jsem viděla starší příspěvky, polila mě hrůza při představě, že ty bláboly někdo bude ještě někdy číst. Je totiž normální, že náš styl se s časem mění, to je dokonce v mém případě účel, vypsat se trochu a zvyknout si na delší projevy. Jenže co mi dříve přišlo vtipné a trefné je najednou hloupé a mimo mísu a nechci, aby si mě s tím lidé spojovali.

Tentokrát se pokusím překonat. A jakkoliv si teď pravděpodobně nejeden z vás, čtenářů, říká, že to jsou jen plané tlachy a do dvou tří měsíců zase zmizím, já doufám, že to tak nebude. V poslední době se mi celkem daří měnit svůj život a svůj styl k lepšímu. Sebeovládání mi jde lépe a lépe a vůle už se nezlomí při prvním pohledu na postel nebo tabulku čokolády. Celkově bych to pravděpodobně považovala za dospívání, v jistém slova smyslu. A přijde mi škoda si tohle zajímavé období nezdokumentovat. Ne formou deníčku, jak už jsem vysvětlila výše, ale tím, že se jednou za čas budu moct podívat o měsíce až roky zpátky a zkoumat, jak jsem tehdy psala, co jsem dělala za chyby a jak se z toho ještě teď můžu poučit.

Co se názvu blogu týče, vaznevazne se dá číst zpoustou způsobů. Jako název blogu, tedy Vážně vážně, nebo Vážně vážné, nebo třeba Vážně? Vážně! Dokonce, až se jednou zase čelně srazím s autorským blokem, bude to moct pro vás být Vážně vázne... Zvolila jsem si tuhle zvláštní až divnou adresu záměrně, protože v každé náladě píšu jinak a vím to o sobě. Můžete se tady tedy těšit na příspěvky, kde se budu skutečně zcela vážně nad něčím zamýšlet, ale i na zcela očividné sarkastické vtipy a nebo dobře míněné rýpance. Prostě užjsem taková a zakládat pro každou náladu jiný účet mi nepřijde jako ideální řešení. Kdo si má ta hesla pamatovat, že?

Každopádně bych vás tu tímhle článkem chtěla přivítat a pogratulovat každému, kdo u blogování vydržel déle než tři měsíce. Pokusím se vás dotáhnout, a jestli mě chcete (de)motivovat, můžete se v komentářích pochlubit, ať mám co dohánět. A na závěr už tu chybí jen podpis, a protože bych nerada alespoň nějakou dobu používala svoje civilní jméno, bude vám zatím muset stačit zkratka, která s ním ani trochu nesouvisí.

Vaše V.V.

Kam dál