Říjen 2017

Umění sedět

25. října 2017 v 20:48 | V.V. |  Myšlenky
Nikdy bych nevěřila, jak těžké to může být. Sedět na zadku, nezvedat se a něco dělat. Například se učit, nebo sledovat seriál, nebo psát. Každá z těch činností by nás měla zaujmout a zaneprázdnit natolik, že nebudeme mít čas na nic jiného. Proč bychom měli proboha vstávat, přecházet sem a tam po místnosti, a zase se vracet k obrazovce nebo zápisníku? Nedává to smysl - nesouvisí to s tím, na co se tolik soustředíme. A stejně to dělám.

Občas už si přijdu vážně divně, když musím zastavit seriál každých pět minut, protože nutně potřebuju udělat alespoň pár kroků po místnosti. Nemusím ani nikam mířit, nebo si jít pro něco. Občas dojdu do kuchyně, otevřu všechny skříňky a lednici, a zase se vrátím do pokoje k počítači. Nevím, proč to dělám. Není to z hladu ani z nudy. Že bych se potřebovala protáhnout? Je to rozhodně jedna z možností. Další na seznamu je, že se mi při chůzi lépe přemýšlí. Určitě se dá někde dohledat, jestli je to možné, tuším, že to má souviset s lepším prokrvením mozku, ale není trochu kontraproduktivní přetrhnout sám sobě niť?

Pravděpodobně závisí na situaci. Když si to teď v hlavě procházím, od seriálů vstávám, když jsou akční a napínavé. Že bych protahovala napětí? Občas potřebuju jít za někým a podělit se s ním, co skvělého se zrovna na obrazovce děje, to by smysl dávalo. Třeba jsem jenom tak ponořená do děje, že mi nedojde, že kolem nikdo není, a tedy nemá cenu vstávat? U učení, hlavně jazyků, mi chůze dodává rytmus. Když si látku polohlasně odříkávám, hezky u toho luskám prsty nebo jen mávám rukou do rytmu, působí to víc strukturovaně než pár suchých vět v sešitě?

Největší problém je to pro mě ale při psaní. Tam je potřeba skutečně se donutit nevstávat, protože jakmile mě opustí počáteční "kreativní hybnost", můžu to zabalit rovnou. Změní se nálada, už se nedokážu chytit a navázat tam, kde jsem přestala. Delší texty tak téměř nepřipadají v úvahu. A vrátit se po pěti minutách, přečíst si po sobě prvních pár řádků a jít je přepsat, protože už se mi nezdají zdaleka tak dobré? Otrava a zbytečná práce, protože ta čtvrt hodiny budeme celý proces opakovat.

A tak si říkám, že na konci každého článku a každé stránky, kterou přečtu, napíšu nebo opravím, bych se měla odměnit. Ne za to, co jsem stvořila, ale za to, že jsem u toho vydržela. Třeba se v tom časem zlepším a nebudu si připadat jako hyperaktivní králíček na speedu, který nikdy nic nedodělá.

Netvařte se tak, určiě to taky znáte... ne?

V.V.

Znáte NaNoWriMo?

22. října 2017 v 18:58 | V. V. |  Psaní
Pokud je odpověď na otázku v názvu tohohle článku ano, potom je vše jak má být a doufám, že vám vaše kreativní cíle vyjdou. Pokud odpovídáte ne, ale stále máte zájem článek číst, vemte si k ruce papír, tužku, a dělejte si poznámky Tohle bude na dlouho.

Vlastně už ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale bylo nebylo, v roce 2015, jsem o tom slyšela poprvé. National Novel Writing Month, volně přeloženo jako Mezinárodní Měsíc Psaní Románů. Jedná se o literární projekt koordinovaný přes internet, který v podstatě spočívá v tom, že se účastníci z celého světa v listopadu seberou a zkusí napsat román o 50 000 slovech. Je přísně zakázáno editovat jakkoliv svou práci, pokud jste ještě nedosáhli svého cíle, a i potom je vřele doporučováno počkat s úpavami textu pár měsíců, než se vše v klidu uleží a vy si trochu oddechnete a naberete nové síly. Protože napsat zhruba 1600 slov za den skutečně není procházka růžovým sadem, věřte mi.

Projekt má vlastní web a vlastně i stejně pojmenovanou neziskovou organizaci se sídlem, tuším, v Americe. Pokud se rozhodnete zaregistrovat, pokusí se vám co nejvíce vaši cestu za prvním náčrtem románu usnadnit, a to jak pravidelnými e-maily se zajímavým obsahem (od blogů o literatuře přes povzbudivé články úspěšných autorů po youtube videa o problémech se psaním během NaNoWriMa), tak možností si spoustu věcí dělat podle svého. Nikdo nikdy nebude kontrolovat, jestli skutečně dodržujete velmi stručná pravidla, nikdy se nestane, že by vás nědo cizí osočil z podvádění a chtěl po vás vrátit tričko výherce nebo jiné "značkové" zboží, které si můžete zakoupit a NaNoWriMo tak podpořit. Všichni totiž vědí, že z podvádění nic nemáte.

Není to soutěž. Samozřejmě že jedinci, kterým by to tak vyhovovalo více, se najdou, ale pro ty není problém na fóru založit vlastní vlákno a soutěžit mezi sebou a nerušit tím ostatní, pro které jde jen o nástroj k motivaci. Nikdo vás nenutí přispívat, ovšem pokud se rozhodnete tak učinit, čeká vás (v případě, že to tak chcete) jak reklamní zboží, tak zmínka na seznamu dárců. A samozřejmě stylová svatozář na vašem profilovém obrázku, aby všichni věděli, že jste anděl.

Přiznávám, že jsem nestudovala podrobnosti, ale vím, že se NaNoWriMo podílí, nebo dokonce vede, programy podporující mladé a začínající spisovatele, ale co je důležitější, snaží se spojovat psaveckou komunitu, a tak se můžete seznámit jejich prostřednictvím s dalšími účastníky ve vašem (bližším či širším) okolí. V Čechách a na Slovensku je aktuálně zaregistrováno 1663 lidí, z toho zhruba 83 přihlášených k aktuálnímu ročníku.

webové stránky NaNoWriMa vám dávají volně k dispozici grafy a statistiky vašeho pokroku v rámci měsíce, přepočítávají, kolik slov denně jste průměrně napsali a musíte napsat, abyste román dokončili skutečně do konce listopadu, nebo třeba datum, kdy se dopíšete ke zdárnému konci současným tempem. Nabízí podporu komunity, rady a tipy ostřílených autorů, z nichž někteří skutečně prorazili díky úsilí, které psaní věnovali právě díky tomuto projektu a dává vám možnost konečně se dokopat a napsat něco, co možná nebude hned od začátku převratně dobré, ale bude to hotové.

Dále už snad jen přikládám odkaz na jejich web (https://nanowrimo.org/) a doufám, že se tam potkáme (i kdyby jen virtuálně).

Psaní zdar a užívejte konec října.

V.V.

"Osobní" vzkaz

22. října 2017 v 17:17 | V.V. |  Obecné
Tohle je vzkaz mému soukromí, mé lenosti a mému starému blogu.

Víte, mám vás ráda, ale prostě už toho mám dost.

Blog jsem, jako asi spousta lidí, začala psát už několikrát. A to z různých důvodů a pod různými "orginálními" jmény. Nikdy jako deníček, to by mě nebavilo a bylo by mi to nepříjemné. Párkrát jako platformu pro zveřejňování recenzí, jednou jako místo, kde můžu sdílet své zájmy a myšlenky, a tentokrát, snad už naposledy, abych se donutila občas psát, ale hlavně, abych si zvykla, že za mnou vždycky zůstane stopa, která se mi nebude tak docela líbit. Častým důvodem k tomu, abych svůj blog opustila, totiž bylo, že kdykoliv jsem viděla starší příspěvky, polila mě hrůza při představě, že ty bláboly někdo bude ještě někdy číst. Je totiž normální, že náš styl se s časem mění, to je dokonce v mém případě účel, vypsat se trochu a zvyknout si na delší projevy. Jenže co mi dříve přišlo vtipné a trefné je najednou hloupé a mimo mísu a nechci, aby si mě s tím lidé spojovali.

Tentokrát se pokusím překonat. A jakkoliv si teď pravděpodobně nejeden z vás, čtenářů, říká, že to jsou jen plané tlachy a do dvou tří měsíců zase zmizím, já doufám, že to tak nebude. V poslední době se mi celkem daří měnit svůj život a svůj styl k lepšímu. Sebeovládání mi jde lépe a lépe a vůle už se nezlomí při prvním pohledu na postel nebo tabulku čokolády. Celkově bych to pravděpodobně považovala za dospívání, v jistém slova smyslu. A přijde mi škoda si tohle zajímavé období nezdokumentovat. Ne formou deníčku, jak už jsem vysvětlila výše, ale tím, že se jednou za čas budu moct podívat o měsíce až roky zpátky a zkoumat, jak jsem tehdy psala, co jsem dělala za chyby a jak se z toho ještě teď můžu poučit.

Co se názvu blogu týče, vaznevazne se dá číst zpoustou způsobů. Jako název blogu, tedy Vážně vážně, nebo Vážně vážné, nebo třeba Vážně? Vážně! Dokonce, až se jednou zase čelně srazím s autorským blokem, bude to moct pro vás být Vážně vázne... Zvolila jsem si tuhle zvláštní až divnou adresu záměrně, protože v každé náladě píšu jinak a vím to o sobě. Můžete se tady tedy těšit na příspěvky, kde se budu skutečně zcela vážně nad něčím zamýšlet, ale i na zcela očividné sarkastické vtipy a nebo dobře míněné rýpance. Prostě užjsem taková a zakládat pro každou náladu jiný účet mi nepřijde jako ideální řešení. Kdo si má ta hesla pamatovat, že?

Každopádně bych vás tu tímhle článkem chtěla přivítat a pogratulovat každému, kdo u blogování vydržel déle než tři měsíce. Pokusím se vás dotáhnout, a jestli mě chcete (de)motivovat, můžete se v komentářích pochlubit, ať mám co dohánět. A na závěr už tu chybí jen podpis, a protože bych nerada alespoň nějakou dobu používala svoje civilní jméno, bude vám zatím muset stačit zkratka, která s ním ani trochu nesouvisí.

Vaše V.V.