Leden 2018

Do hlubin přátelství

24. ledna 2018 v 20:43 | V. V. |  Myšlenky
Jsou okamžiky, kdy se zarazím nad tím, jak zvláštně některá má přátelství fungují. Nevidíme se několik měsíců, možná i rok, a stejně si svěříme první poslední? Celý semestr se nebavíme, ale jakmile začne zkouškové, voláme si minimálně hodinu denně? No, asi proč ne. Protože to, na čem nakonec záleží, není čas jako takový, ale některé konkrétní momenty.

Tak například dneska. Učím se na zkoušku, kamarádka taky. Já už jednou pohořela, ona ne. Průběžně si voláme a radíme, komentujeme, že přednášející je spousta nehezkých až vulgárních slov,... A najednou mám moment prozření, v podstatě na mentální úrovni pochodu 2+2=4. Nutně se potřebuju pochlubit, napíšu jí. A tady se lidi dělí na přátele a známé. Kamarádi vám neřeknou, že to je přece úplně jasné, ale že jste chytří. Sice přidají nějakého toho smajlíka, takže váháte, jestli si dělají legraci, ale stejně - řekli, že jste chytří!!! Každý chce přece něco takového slyšet, a navíc mu to ještě zlepší náladu, už tak povznesenou převratným objevem sčítání jednociferných čísel!

Nebo třeba společné trávení času učením. Jiná kamarádka, o rok níž na stejném oboru. Pravidelně se potkáváme, abychom se spolu učily. Každá si jede své, v podstatě se u toho spolu vůbec nebavíme, ale ve finále je to tak nějak stejné, jako kdybychom spolu sledovaly seriály, nebo celou tu dobu proklábosily. Sem tam si ještě navíc poradíme s učivem a jsme si mentální oporou tváří v tvář některým vysloveně nepříjemným učitelům, na které svorně nadáváme, bonus!

A pak je tu ten další případ. Nepotkáme se, jak je rok dlouhý, nenapíšeme si, ale běda tomu, kdo by o ní řekl křivé slovo! Mohl by rázem zjistit, že mu na noze přistála hromada knih,ani neví za co. Že nemohl vědět, že se známe? Jeho boj!

Samozřejmě, ne všechna přátelství jsou, řekněme, "na dálku". V davu lidí poznáte, koho mám ráda, podle toho, do koho se neustále navážím, rýpu do něj a posmívám se mu. Případně vykřikuju, že ho nesnáším, to já totiž taky moc ráda. A on se tomu jenom směje, protože to je můj způsob projevování přízně. A takový můj běžný kamarád tohle moc dobře ví a smířil se s tím.

Takže, když si to tak zpětně pročítám, praví přátelé se poznají jednoduše. Nezáleží vůbec, ale vůbec na ničem, a stále si rozumíte, chápete se a když to jde, vyhledáváte třeba společnost jeden druhého. Ignorujete čas a prostor a prostě se bavíte.

S melancholickým povzdechem se s vámi loučím a prosím, nevysmějte se mi moc. Trochu patosu mi snad jednou odpustíte.

Vaše

V. V.

Svědomí

17. ledna 2018 v 11:23 | V. V. |  Myšlenky
Obecně vzato, svědomí je dobrá věc. Brání nám napáchat spoustu zla, protože upřímně, komu by se chtělo po zbytek svého nuzného života poslouchat ten otravný vnitřní hlásek, který říká: "Jak jsi jen mohl/a? Ty přece VÍŠ, že to bylo zlé a ohavné a špatné a..." a tak dále. Jenže upřímně? Občas je lepší to svědomí pohřbít na chvíli někde hodně hluboko pod zemí, nejlépe po pár dobře mířených ranách baseballovou pálkou.

Jak to jako myslím? To je prosté!

Představte si následující situaci. Za tři dny máte jít na zkoušku z toho nejvíc nejnáročnějšího předmětu, a samozřejmě byste se měli učit, že? Ale zároveň víte, že se začínáte po celém tom semestru pomalu ale jistě hroutit, a pokud si nedáte den volna, nezvládnete to. A teď babo raď. Pokud si dáte den volna, hezky si odpočinete, ideálně zrelaxujete se seriálem, dobrým jídlem a příjemnou společností, riskujete, že od té zkoušky vyletíte. A tady přijde na řadu svědomí, které vám začne předhazovat ty hodiny navíc, které jste trávili péčí o sebe místo zaboření po uši v učení.

Ale teď vezmeme opačnou situaci. Ten jeden volný den si nevezmete, učíte se poctivě do poslední chvíle, a když přijde čas odprezentovat, co umíte, sesypete se. A zase je tu svědomí, aby vás začalo peskovat, že jste si měli odpočinout, protože jste přece MUSELI vědět, že to takhle dopadne. Ehm, cože? Ale o odstavec výše se přece psalo...

No, nevadí. Tak ještě z jiného úhlu. Volno si nevezmete, nebo klidně vezmete, a zkoušku jste zvládli. Ale někdo, s kým se dobře znáte a jste blízcí přátelé, pohoří. A zase musíte sami od sebe poslouchat ty věčné stížnosti, že je nefér, že jste to i přes odpočinek zvládli, a on ne. Nebo že když jste měli ten čas navíc, mohli jste mu přece pomoct, no ne?! A jsme zase u toho.

Ano, je pravděpodobné, že k ničemu z toho nedojde. Nebo jste třeba ten typ člověka, který s tímhle problém nemá. Já tím ale rozhodně trpím, takže si hezky sedněte a zkoumejte, jak se třeba cítí ostatní, konec konců, nemáte tím co ztratit. ;)

Pro ty, kdo jsou na tom jako já a v těch pár nastíněných scénářích se poznávají, existuje jediná pomoc. Ne, nemyslím tím modlit se, že vy i vaši přátelé budete úspěšní. Stačí se naučit, že občas je potřeba svědomí umlčet. Občas je přecitlivělé, občas si vymýšlí hlouposti, a většinou nás až zbytečně moc šikanuje. Není to lehké, ale to jsou přesně ty chvíle, kdy mu musíme přelepit pusu lepící páskou a dát si špunty do uší. Ano, třeba jsme udělali chybu. Ano, třeba jsme pro úspěch mohli udělat víc. Ale jaký má smysl bít kvůli tomu hlavou o zeď? Změní se tím něco k lepšímu? Přehodnotí pak vyučující naše výsledky? Obávám se, že ne.

A tak se řídím jednoduchou životní radou. Můžeš s tím něco udělat? Pak není důvod se stresovat. Nemůžeš s tím nic dělat? Tak proč se stresovat, když to stejně nic nezmění? Tuším, že zhruba takhle nějak to říkal Dalai Lama. A já osobně pokračuji ještě o krok dál. Podle mě totiž nemá cenu litovat rozhodnutí, která už padla. Nezměníme je, budoucnost to nezlepší, jen tím dokazujeme, že nejsme schopni postavit se následkům čelem a říct: "Ano, takhle jsem se tehdy rozhodla a ano, bylo to špatně." V podstatě se snažím říct, že svá rozhodnutí bychom měli přijímat, i když jsou špatná. Litovat nepomůže, identifikovat chybu a poučit se z ní ano.

Můžete nesouhlasit, může se vám můj názor nelíbit. Máte na to právo. Jen se mi ho nesnažte vyvracet bez použití argumentů, protože jsem paličatá až běda a nepomůže to, slibuju. Ale pokud máte nějaké zajímavé dodatky nebo myšlenky, ráda si je přečtu.

Uvidíme se v komentářích

V. V.

Dospělost v kostce

12. ledna 2018 v 18:46 | V. V. |  Obecné
Jednou za čas, přibližně každé zkouškové, se zastavím a ptám se sama sebe: "Neměla bych už být dost dospělá na to, abych nestresovala z každé písemky? Ne, vážně, kolik mi je, patnáct?!" Následuje kolečko sebevýčitek za každou kostičku čokolády, které jsem v jedenáct večer neodolala při sledování ne zrovna intelektuálních seriálů, chvíle dětinského trucování, a sebevědomí si začíná balit kufry. Ale při každém opakování tohohle stavu narážím na další a další věci, které mě drží nad vodou, a díky kterým si můžu říct: "Už jsem velká holka, tohle zvládnu!"

Pokud máte občas pocit, že už je vážně na čase dospět, tady je pár věcí, díky kterým si aspoň většinou přijdu dospělá já.

1) Když si učešu vlasy a vyčistím zuby. Je jedno v kolik hodin, jestli v deset ráno, nebo večer. Jde o to, že vás nikdo nenutil, a vy jste to stejně dokázali. Úspěch!

2) Když si dám hrnek kafe nebo oblíbeného čaje. Protože kafe je dospělé, a čaj je ke všemu ještě zdravý, nebo ne? O:-)

3) Když se v záchvatu aktivity zvednu a uklidím. Nemusí to být žádný hloubkový úklid, stačí, když seberete ze země oblečení a přemístíte špinavé nádobí někam jinam, nejlépe do myčky. Najednou totiž všechno vypadá tak nějak... víc organizovaně a profesionálně a dospěle.

4) Když dělám věci, na které ostatní kašlou. Třeba vyndavání myčky, mytí konvice na kafe,... Teoreticky by se to dalo zařadit pod úklid, ale hej, v téhle domácnosti se pohybuje několik dalších dospělých, kteří ty věci používají, a stejně jsem to občas já, kdo vstane a jde zajistit, že máme z čeho pít. Nikdo vám za to nepoděkuje, ale vy víte, že jste hrdinou dne.

5) Když si uvařím, nebo upeču. To se neděje často, ale jednak je super napéct téměř bez práce sušenky a sledovat, jak se na vás najednou lidé dívají s vděkem čerstvě nakrmených hladovců, druhak u plotny vypadáte zaměstnaně a aktivně. Plus máte co jís, případně mlsat, bonus!

6) Když se donutím k učení nebo práci ve chvíli, kdy bych nejraději zalezla a spala. K tomu ani není co dodat, snad jen, že je to bitva, která probíhá každý den. Ne vždy vyhrávám. Jsem tak slabá a v posteli je tak teplo...

7) Když říkám: "Já se na to za chvíli podívám," ale myslím si něco ve smyslu: "Ty si taky trhni nohou, blběno..." Sebeovládání je náročná disciplína, ale ten pocit sebeúcty a sebeobdivu, který vyvolává, je osvěžující. Je jedno, že až se dotyčná otočí, vypláznete na ni jazyk. V tu chvíli dosahujete morálních výšin, o kterých si ona může nechat zdát.

To je zatím všechno, co mě takhle z patra napadá. Pokud budete mít zájem, můžu se zamyslet nad dalšími podobnými seznamy, případně dodat pár bodů k tomuhle výčtu. Rozhodně přeji hodně štěstí v krutém světě dospělých, ať už tam jste, nebo vás to teprve čeká. Dá se to přežít, slibuju ;)

S přáním všeho dobrého

V. V.

Co je dost a co je málo?

7. ledna 2018 v 18:11 | V. V. |  Myšlenky
Znáte to. Běžná neděle, místo té hromady učení a práce se raději věnujete facebooku a jiným stránkám. A najednou už nemáte co zajímavého číst, tak se vydáte do hlubin sledovaných stránek. A protože nemáte zrovna chuť na poezii a navíc tušíte, že i tiché čtení tohohle kousku vám prorazí ušní bubínky (ne snad proto, že by byl tak špatný, jen většina lidí z nějakého důvodu ignoruje rytmus), ponoříte se do komentářů toho nejneškodněji vypadajícího příspěvku.

Někdo, ve skupině pro spisovatele, upozorní na gramatickou chybu. Zcela neutrálně, jen napíše správnou verzi.

A strhne se peklo.

"Dejte mu pokoj, chudák jen chtěl sdílet své nadšení z XY!"

"Tady už člověk fakt nemůže nic sdílet, co?"

"Si myslíte, že jsme míň autoři než vy, jenom kvůli YZ?"

Když přestanu skučet a plakat, vyrazím sem a chci se vás zeptat - co je tedy přes čáru?
Většina lidí vám řekne, že chtějí znát váš názor, ale jakmile vyjádříte něco trochu negativního, sesypou se na vás všichni okolo, že jste rýpalové a vůbec to nechápete a máte se stydět a... Cože? Co se právě stalo?

Možná jsem jenom divná, ale já bych byla nadšená, kdyby mě někdo naprosto neutrálně upozornil na chybu. Jasně, nemusí mi u toho nabídnout, že mi dohodí práci v McDonaldu, protože na víc zjevně nemám (čímž NECHCI urazit lidi z McDonaldu). Ale taky mi nemusí říkat, jak je to v pořádku a nemám si to vůbec brát, protože každý někdy dělá chyby a to i výrazně horší. Prostě suchá, citově nezabarvená kritika je za mě OK, ale zjevně je to divné?

A tak se chci zeptat vás. Když vidíte ve skupině spisovatelů (více či méně teoretická situace, vím) hrubku. Opravit, či neopravit? Protože to je oč tu běží.

Zatím na viděnou

V. V.

Novoroční předsevzetí

2. ledna 2018 v 18:43 | V. V. |  Obecné
Všimli jste si taky, jak každý rok začíná v některých ohledech naprosto stejně?

Někdy deset minut po půlnocí, tey 00:10 1.1.XXXX vás začnou hrozně otravovat ohňostroje, které nevidíte, protože je vám zima a šli jste se schovat dovnitř. A teď nemůžete ani kvůli tomu kraválu konečně usnout, i když jste byli sotva schopni vydržet do přípitku. A když už zmlknou petardy a jiná pyrotechnika, přestanou houkat sanitky a hasiči, začne vám zvonit jedna nová zpráva za druhou, jak vám všichni ti lidé, které jste už minimálně rok neviděli, začnou přát šťastný Nový rok. Jako by vám tím velkým písmenem ve slově nový chtěli naznačit, že od druhého už nemáte nárok na štěstí. Nikdy!

Ale nejhorší, nejhorší jsou předsevzetí. Okolo Vánoc začnete plánovat, že zhubnete do plavek, budete míň pít (alkohol) a víc pít (vodu), začnete cvičit (nesouvisí s hubnutím, hubnout samozřejmě budete dietou z doma vařeného kvalitního a vyváženého jídla, duh), každý den věnujete chvíli meditaci, budete se víc usmívat,... Na Nový rok usoudíte, že dieta a cvičení dohromady zní jako zbytečná práce a i jinak trochu svá předsevzetí seškrtáte, aby vám zbylo něco na další rok. V půlce ledna tvrdíte, že jste si žádná předsevzetí nedali, až na jedno, které se vám nějakým zázrakem daří dodržovat, i když se ani trochu nesnažíte (možná méně pijete, protože jste permanentně nastydlí a doktor říkal, že paralen a alkohol k sobě nejdou). A v březnu už se můžete chlubit tím, že se vyhýbáte té společenské normě snažit se svůj život skokem měnit s přelomem kalendáře a preferujete pozvolné, nenápadné změny - třeba to, jak měníte půlku šatníku za o číslo větší oblečení, aniž by si kdokoliv všiml.

Ne, vážně. Já doufám, že tam někde venku pobíhá ten jeden člověk, který splní, co si slíbí, ale věřte mi, že já to nejsem. Vlastně jsem ten typ, který už si sedmého nepamatuje, co že si to chtěl zapsat, že chce změnit. A tak jsem letos, jako správný marný snílek, vzala tužku a papír a svoje předsevzetí si sepsala, abych mohla být za rok smutná, co všechno jsem nedokázala. A rovnou si to sepíšu i na blog, aby se mi mohli smát i ostatní. Naštěstí jsem na sebe hodná, a tak jsem si dala lehké cíle. Jako třeba mít lahev na pití. Protože proč si vytesat do kamene, že chci dodržovat pitný režim, když nejsem schopná ani jít a pořídit si něco, z čeho bych mohla delší dobu pít, aniž bych měla pocit, že to pomalu plesniví a připravuje se to zabít mě, jakmile se otočím zády?

No, zjednodušeně řečeno, rozhodla jsem se sepsat si pár jednoduchých bodů, které jsou pro mě v současné době realistické, a tak si postupně, rok za rokem a krok za krokem, vybudovat víru v to, že třeba jednou budu mít vůli a motivaci i na něco většího. Tady uvádím pár příkladů:

Co se zdraví týče
- budu chodit ve škole na tělocvik (který je stejně povinný, výhra!), a občas si zacvičím i doma (nespecifikováno, jak často a na jak dlouho)
- pořídím si lahev na pití a celý rok se budu starat o to, že mám lahev na pití (abych se nemohla vymlouvat, že si tu vodu nemám do čeho natočit)
- aspoň jednou do měsíce si uvařím (ideálně ne špagety s kečupem, v nouzi nejvyšší aspoň se sýrem, jinak se to nepočítá)

Co se zábavy týče
- budu číst aspoň jednu knihu měsíčně (pravděpodobně si uznám i nekvalitní fanfikce v hlubinách wottpadu)
- pořídím si exterňák na filmy (což plánuju už pět let, jen tak mimochodem)
...

No a samozřejmě jsem si dala předsevzetí i ohledně tohohle blogu, co jiného :)

Abych byla realista a nezklamala vás moc, zavazuju se ke dvanácti článkům (minimálně) za rok 2018. Protože i tak to bude možná potřeba dohnat těsně před štědrovečerní večeří, jak se tak znám. Ale to půjde. Když bude nejhůř, můžu nasat recenze na těch skvělých několik knih a fimů, které na mě tenhle rok čekají, no ne?

Slibuju, že jestli budu muset dodržet jen jedno svoje předsevzetí, bude to tohle.

S přáním, ať vám to vychází lépe, než mně,

Vaše

V. V.