Do hlubin přátelství

24. ledna 2018 v 20:43 | V. V. |  Myšlenky
Jsou okamžiky, kdy se zarazím nad tím, jak zvláštně některá má přátelství fungují. Nevidíme se několik měsíců, možná i rok, a stejně si svěříme první poslední? Celý semestr se nebavíme, ale jakmile začne zkouškové, voláme si minimálně hodinu denně? No, asi proč ne. Protože to, na čem nakonec záleží, není čas jako takový, ale některé konkrétní momenty.

Tak například dneska. Učím se na zkoušku, kamarádka taky. Já už jednou pohořela, ona ne. Průběžně si voláme a radíme, komentujeme, že přednášející je spousta nehezkých až vulgárních slov,... A najednou mám moment prozření, v podstatě na mentální úrovni pochodu 2+2=4. Nutně se potřebuju pochlubit, napíšu jí. A tady se lidi dělí na přátele a známé. Kamarádi vám neřeknou, že to je přece úplně jasné, ale že jste chytří. Sice přidají nějakého toho smajlíka, takže váháte, jestli si dělají legraci, ale stejně - řekli, že jste chytří!!! Každý chce přece něco takového slyšet, a navíc mu to ještě zlepší náladu, už tak povznesenou převratným objevem sčítání jednociferných čísel!

Nebo třeba společné trávení času učením. Jiná kamarádka, o rok níž na stejném oboru. Pravidelně se potkáváme, abychom se spolu učily. Každá si jede své, v podstatě se u toho spolu vůbec nebavíme, ale ve finále je to tak nějak stejné, jako kdybychom spolu sledovaly seriály, nebo celou tu dobu proklábosily. Sem tam si ještě navíc poradíme s učivem a jsme si mentální oporou tváří v tvář některým vysloveně nepříjemným učitelům, na které svorně nadáváme, bonus!

A pak je tu ten další případ. Nepotkáme se, jak je rok dlouhý, nenapíšeme si, ale běda tomu, kdo by o ní řekl křivé slovo! Mohl by rázem zjistit, že mu na noze přistála hromada knih,ani neví za co. Že nemohl vědět, že se známe? Jeho boj!

Samozřejmě, ne všechna přátelství jsou, řekněme, "na dálku". V davu lidí poznáte, koho mám ráda, podle toho, do koho se neustále navážím, rýpu do něj a posmívám se mu. Případně vykřikuju, že ho nesnáším, to já totiž taky moc ráda. A on se tomu jenom směje, protože to je můj způsob projevování přízně. A takový můj běžný kamarád tohle moc dobře ví a smířil se s tím.

Takže, když si to tak zpětně pročítám, praví přátelé se poznají jednoduše. Nezáleží vůbec, ale vůbec na ničem, a stále si rozumíte, chápete se a když to jde, vyhledáváte třeba společnost jeden druhého. Ignorujete čas a prostor a prostě se bavíte.

S melancholickým povzdechem se s vámi loučím a prosím, nevysmějte se mi moc. Trochu patosu mi snad jednou odpustíte.

Vaše

V. V.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama