Svědomí

17. ledna 2018 v 11:23 | V. V. |  Myšlenky
Obecně vzato, svědomí je dobrá věc. Brání nám napáchat spoustu zla, protože upřímně, komu by se chtělo po zbytek svého nuzného života poslouchat ten otravný vnitřní hlásek, který říká: "Jak jsi jen mohl/a? Ty přece VÍŠ, že to bylo zlé a ohavné a špatné a..." a tak dále. Jenže upřímně? Občas je lepší to svědomí pohřbít na chvíli někde hodně hluboko pod zemí, nejlépe po pár dobře mířených ranách baseballovou pálkou.

Jak to jako myslím? To je prosté!

Představte si následující situaci. Za tři dny máte jít na zkoušku z toho nejvíc nejnáročnějšího předmětu, a samozřejmě byste se měli učit, že? Ale zároveň víte, že se začínáte po celém tom semestru pomalu ale jistě hroutit, a pokud si nedáte den volna, nezvládnete to. A teď babo raď. Pokud si dáte den volna, hezky si odpočinete, ideálně zrelaxujete se seriálem, dobrým jídlem a příjemnou společností, riskujete, že od té zkoušky vyletíte. A tady přijde na řadu svědomí, které vám začne předhazovat ty hodiny navíc, které jste trávili péčí o sebe místo zaboření po uši v učení.

Ale teď vezmeme opačnou situaci. Ten jeden volný den si nevezmete, učíte se poctivě do poslední chvíle, a když přijde čas odprezentovat, co umíte, sesypete se. A zase je tu svědomí, aby vás začalo peskovat, že jste si měli odpočinout, protože jste přece MUSELI vědět, že to takhle dopadne. Ehm, cože? Ale o odstavec výše se přece psalo...

No, nevadí. Tak ještě z jiného úhlu. Volno si nevezmete, nebo klidně vezmete, a zkoušku jste zvládli. Ale někdo, s kým se dobře znáte a jste blízcí přátelé, pohoří. A zase musíte sami od sebe poslouchat ty věčné stížnosti, že je nefér, že jste to i přes odpočinek zvládli, a on ne. Nebo že když jste měli ten čas navíc, mohli jste mu přece pomoct, no ne?! A jsme zase u toho.

Ano, je pravděpodobné, že k ničemu z toho nedojde. Nebo jste třeba ten typ člověka, který s tímhle problém nemá. Já tím ale rozhodně trpím, takže si hezky sedněte a zkoumejte, jak se třeba cítí ostatní, konec konců, nemáte tím co ztratit. ;)

Pro ty, kdo jsou na tom jako já a v těch pár nastíněných scénářích se poznávají, existuje jediná pomoc. Ne, nemyslím tím modlit se, že vy i vaši přátelé budete úspěšní. Stačí se naučit, že občas je potřeba svědomí umlčet. Občas je přecitlivělé, občas si vymýšlí hlouposti, a většinou nás až zbytečně moc šikanuje. Není to lehké, ale to jsou přesně ty chvíle, kdy mu musíme přelepit pusu lepící páskou a dát si špunty do uší. Ano, třeba jsme udělali chybu. Ano, třeba jsme pro úspěch mohli udělat víc. Ale jaký má smysl bít kvůli tomu hlavou o zeď? Změní se tím něco k lepšímu? Přehodnotí pak vyučující naše výsledky? Obávám se, že ne.

A tak se řídím jednoduchou životní radou. Můžeš s tím něco udělat? Pak není důvod se stresovat. Nemůžeš s tím nic dělat? Tak proč se stresovat, když to stejně nic nezmění? Tuším, že zhruba takhle nějak to říkal Dalai Lama. A já osobně pokračuji ještě o krok dál. Podle mě totiž nemá cenu litovat rozhodnutí, která už padla. Nezměníme je, budoucnost to nezlepší, jen tím dokazujeme, že nejsme schopni postavit se následkům čelem a říct: "Ano, takhle jsem se tehdy rozhodla a ano, bylo to špatně." V podstatě se snažím říct, že svá rozhodnutí bychom měli přijímat, i když jsou špatná. Litovat nepomůže, identifikovat chybu a poučit se z ní ano.

Můžete nesouhlasit, může se vám můj názor nelíbit. Máte na to právo. Jen se mi ho nesnažte vyvracet bez použití argumentů, protože jsem paličatá až běda a nepomůže to, slibuju. Ale pokud máte nějaké zajímavé dodatky nebo myšlenky, ráda si je přečtu.

Uvidíme se v komentářích

V. V.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama